Koně v Těšanech

Kůň je jedno z nejstarších a nejrozšířenějších domácích zvířat na světě. Obrazy koně se vyskytují již na asyrských a babylónských reliéfech, o koních mluví tabulky popsa­né klínovým písmem, zmiňují se o něm papyrusy s hieroglyfickými znaky starého Egypta a kůň byl běžným domácím zvířetem i u našich slo­vanských předků. V raném středověku sloužil především jako zvíře jezdecké, k tahu se začal používat teprve tehdy, až byl zdokonalen zá­přah, tj. vynalezen postroj nebo chomout.

Feudálové i poddaní chtěli mít koně pěkné, ušlechtilý kůň byl pro sedláka něco, čím se mohl vyrovnat svému pánovi. Na koně byl každý sedlák hrdý a rád se s nimi pochlubil, za pěkným párem šimlů, hnědáků, vraníků či grošáků se každý se zalíbením ohlédl.

V některých krajích byla záliba v koních zvláště silná a za pěkné spřežení byl sedlák ochoten dát cokoliv. Hodně milovníků koní bývalo na jihovýchodní Moravě, na Br­něnsku zejména v Těšanech. Těšanští poddaní si potrpěli na pěkné koně již v 18. století. Po­užívali jich nejen v práci ve vlastním hospo­dářství a na „panském“, ale museli jimi vypo­máhat i vojenskému eráru, dopravovat proviant, krmení, převážet vojenské oddíly, důstojníky s rodinami a někdy i vznešené osobnosti, ba do­konce i členy habsburského panovnického rodu.

Roku 1765 dostaly Těšany "císařské poručení", aby vypravily několik povozů na ho­lubickou hospodu, odkud měly odvézt prince Leopolda, a další vozy měly jet pro prince Jo­sefa do Hostěrádek.

Velkou příležitostí, kdy mohli těšan­ští milovníci koní ukázat svoje spřežení, býva­la každoroční vizitace šitbořické farnosti, kam Těšany i s Moutnicemi dlouhý čas náležely. Vizitaci prováděl děkan z Klobouk a vozili jej k ní střídavě sedláci ze Šitbořic, Moutnic a Těšan. Roku 1766 připadl odvoz tohoto církev­ního hodnostáře na Těšanské a byl zvlášť slav­ný, jeli pro něj kočárem taženým třemi páry ko­ní. Koně patřily gruntovníku Františku Horákovi a jeho synovi a hospodáři s nimi sami jeli.

Tak okázalých příležitostí jako byl odvoz habsburských princů nebo děkana neby­lo mnoho a těšanští sedláci se se svým spře­žením rádi ukázali i při odvozu svatebčanů či novorozeňat do moutnického kostela nebo re­krutů k odvodu do Hustopečí. „Asenda“ bývala událostí, o které se dlouho mluvilo a rekruty k ní odváželo ně­kolik povozů. Jezdívalo se tryskem a každý ze sedláků chtěl ukázat, co jeho koně dovedou a snažil se při cestě tam i zpět předjet druhá spřežení.

O koně nedbali v Těšanech jen sedláci, ale i čeleď - pacholci, kteří se o ně starali a při polní práci s nimi jezdili. Mít pěkné a dob­ře ošetřované koně byla pro ně stejná čest ja­ko pro hospodáře a slovo pochvaly znamenalo pro kočího víc než peněžitá odměna.

Sedláci znali dobře čeledíny a brali do služby především ty, kteří „byli ku koním", tj. uměli s nimi zacházet a měli je rádi.

Kolem koní se točilo v Těšanech mnoho debat nejen v rodinách, ale i v hospodě a největší urážkou, která se těžko odpouštěla, zejména, když stouplo víno do hlavy, bylo po­hanit někomu koně. Pro hanlivé výroky dochá­zelo mezi sedláky i čeledíny k prudkým hádkám i pranicím.

Vztah těšanských lidí ke koním byl tak velký, že posuzovali člověka nejen podle toho jaké má povahové vlastnosti, ale také po­dle toho, jaké má koně.

Milovníky koní nebyli v dědině jen rodilí Těšaňáci, touto vášní se často nakazili i ti, jež se do vesnice přistěhovali a nemuseli to být ani sedláci. Velkým milovníkem koní byl i farář Florián. Mnozí těšanští sedláci měnili velmi často koně, prodávali je nejen proto, aby kou­pili lepší a měli pěkný pár, ale i proto, že se jim obchod s koňmi stal potřebou a vášní, jako je sázení do loterie nebo fotbal. Strávili shá­něním koní a návštěvou koňských jarmarků hodně času a hleděli si to vynahradit ziskem při prodeji. Jezdívali na koňské trhy do Husto­pečí, Bzence a Veselí nad Moravou.

Obchod s koňmi nebyl vždy regu­lérní, koňští handlíři při něm používali všelija­kých triků a drobných podvůdků a těšanští je brzy okoukali.

V Těšanech nemívali koně jen velcí sedláci, aspoň jednoho drželi zemědělci s vý­měrou polí, která se v jiných vesnicích obdělá­vala kravami. Mít koně patřilo v dědině k jaké­si důstojnosti, kůň posouval držitele menší výměry půdy mezi sedláky, koňák byl něco víc než kravař, i když třeba nemohl "loktem do kapsy".

Jednoho koně mívali v Těšanech i dvanáctimíroví zemědělci, ba i menší. Patřil k nim Alois Štěpánek, Jožka Hnilica a Polda Vahala. Ten držel koně, i když bylo založeno JZD a ze všech pozemků mu zbývala jen záhumenka. Když mu kůň pošel, nebyla s ním vůbec řeč a ožil teprve, když si koupil jiného.

Mezi těšanskými milovníky koní bý­vali i dobří jezdci; patřil k nim například ka­pelník Jožka Drtil, který dovedl jezdit jako cir­kusák. Selští chlapci z koňařských těšanských rodin se dobře uplatňovali za první republiky u dragounského pluku v Hodoníně.

Po združstevnění selské půdy koní v Těšanech ubývalo a zdálo se, že s nimi po­mine i stará vášeň. Mezitím však zavedli chov ušlechtilých koní ve Státním statku v Židlo­chovicích, který umístil základní stádo do Šinvického dvora, jenž leží v katastru obce Tě­šan. Za chovatele se sem dostal těšanský rodák Václav Chaloupka, u něhož se projevila ná­klonnost a láska ke koním, bůhví po kom zdě­děná, již ve školním věku. O koně se svědomitě staral a začal také velmi brzy závodit. Vyhrá­val okresní, krajské i celostátní přebory a na­konec měřil síly svých odchovanců i svoje schopnosti v našem největším závodě „Velké pardubické", kde se ukázalo, že je mistrem svého oboru. Poprvé zvítězil v tomto meziná­rodním závodě v roce 1969. Pro Těšaňáky, kteří na tyto dostihy jeli, to byl velký triumf a po návratu uspořádali ve spolupráci se Státními statky svému rodáku velkolepou oslavu.

Když Václav Chaloupka svůj úspěch v Pardubicích opakoval v letech 1971 a 1972, stal se i s hřebcem Korokem pojmem a těšanští koňaři byli na vrcholu blaha. Čtvrté Vaškovo vítězství v roce 1977 strhlo na závodní dráhu i jeho bratra Ing. Jiřího Chaloupku který závo­dil rovněž v Pardubicích a v roce 1979 Velkou pardubickou vyhrál.